Děti jsou buď čisté, nebo šťastné aneb Vzdělávání dětí v přírodě

Pobyt a pohyb dětí venku v přírodě představují přirozený způsob, jak podporovat jejich zdravý fyzický, psychický, sociální i kognitivní rozvoj. V dnešní době, kdy děti tráví stále více času před obrazovkami a v uzavřených prostorách, se učení v přírodě ukazuje jako klíčový prvek moderní pedagogiky. Ne vždy se však venkovní aktivity setkávají s pochopením rodičů dětí v mateřské škole.

‍

Příklad dospělých a „období vtisku“

Předškolní období je tzv. období vtisku. To znamená, že dítě automaticky napodobuje a „přebírá“ chování a postoje rodičů a osvojuje si základní (hygienické, stravovací, pracovní a další) návyky. Rodičovský vzor hraje v tomto období daleko významnější roli než slovní vysvětlování. Dítě kopíruje modely chování dospělých – ty kladné, ale i ty záporné. Proto je v tomto věku nesmírně důležité být dítěti příkladem a ukázat mu správnou cestu ve všech směrech jeho vývoje. Návyky, které si dítě osvojí v předškolním věku, ho zpravidla provázejí po celý život.

Jedním z nejdůležitějších faktorů pro zdravý vývoj dítěte je pohyb a pobyt na čerstvém vzduchu, pokud možno v přírodě. Dostatek pohybu a získávání fyzické zdatnosti jsou spolu se zdravou a vyváženou stravou, duševní rovnováhou a dalšími aspekty součástí zdravého životního stylu.

‍

Vnitřní potřeby dítěte a jeho motivace

Zatímco před dvaceti a více lety byl pohyb dětí venku samozřejmostí, dnes tomu tak mnohdy není. Svou roli v tom zpravidla hraje větší pracovní vytížení rodičů. Více také využíváme technické možnosti, které nám sice v pracovní a komunikační rovině usnadňují život, ale tato pohodlnost svádí i k virtuální elektronické komunikaci – místo abychom s přáteli a dětmi šli na procházku nebo na výlet a povídali si v přírodě při sdílení společných zážitků.

Tato skutečnost se, aniž bychom si to dostatečně uvědomovali, přenáší také na děti. Ty často již od mladšího školního věku spolu komunikují prostřednictvím mobilů, chytrých hodinek apod. To je ochuzuje nejen o pohybové aktivity, o experimentování a improvizování v přírodě a o radost z poznávání a objevování nových věcí, ale i o přirozené osobní kontakty, které jsou velmi důležité pro rozvoj řečových dovedností, vyjadřovacích schopností, empatie a přímých sociálních vazeb.

Proto je důležité ukázat dětem vlastním příkladem, proč by měly jít se svými rodiči nebo kamarády ven, co jim to přinese a co mohou zažít. Pro některé děti je důležité sdělit jim, proč jdeme ven, kam konkrétně půjdeme a co tam budeme dělat. Například: půjdeme na houby, podíváme se, jestli už zamrzl/rozmrzl rybník, zkusíme experimentovat se sněhem a ledem, pískem či blátem, postavíme sněhuláka nebo iglú, budeme bobovat, nasbíráme spadané podzimní listí, z něhož si vytvoříme třeba draka, podíváme se k rybníku, zda na něm plavou kachny nebo labutě, nebo na louku, jaké květiny tam kvetou a zda na ně létají včely. Můžeme také zmínit, s kým venku budeme a které další kamarády potkáme.

‍

Provázení dětí vzděláváním v přírodě a upevňování zážitků

Je důležité dát dětem nejen prostor pro vlastní nápady a jejich realizaci prostřednictvím rozmanitých her a činností, ale také jejich úsilí a výsledek ocenit – ať už jsou děti venku s rodiči, nebo s učiteli. Učitel je průvodcem vzděláváním dětí, které by mělo probíhat formativně, a stejně tak i zpětná vazba by měla mít formativní podobu.

Zrekapitulujeme si s dětmi, co jsme venku dělali, co jsme viděli, pozorovali, slyšeli a zažili. Všímáme si různých dovedností dětí – například chlapci zvládli odstranit překážku, přeskočit potůček nebo přelézt kládu v lese, děvčátka postavila pěkný domeček z přírodnin. To si jistě zaslouží uznání dospělého, ať už pedagoga, nebo rodiče. Neméně důležité je ale vyzdvihnout také nadšení a úsilí vynaložené při dílčích činnostech vedoucích k cíli: vzájemnou spolupráci dětí, komunikaci, společné hledání řešení, nalezení „páčidla“ k odstranění překážky, to, že se nevzdaly, když se první pokus nevydařil, nebo že pomohly kamarádovi.

Při společných hrách si děti tyto faktory příliš neuvědomují, proto je třeba formativní hodnocení a ocenění dospělého, který viděl, jak si děti v jednotlivých fázích vedou, co se jim daří méně a v čem si umí dobře poradit. Dále můžeme s dětmi diskutovat o tom, jak by některé hry nebo činnosti příště řešily jinak, aby se jim lépe podařily, nebo co se jim naopak povedlo skvěle.

‍

Nelez na ten strom…

S pohybovými aktivitami dětí jsou spojena i určitá rizika, která každý vnímá jinak. Zpravidla u rodičů jedináčků, starších rodičů nebo prarodičů je patrná větší starostlivost, „aby se dítěti nic nestalo“. Podobné je to ale i v mateřské škole, kde mají jeden až dva pedagogové na starost přibližně 20 dětí, mnohdy i více. Pokud jde o bezpečnost dětí v přírodě, jsou pak přirozeně úzkostlivější.

Pokud ale dítěti neumožníme dostatek prostoru a možností k pohybu, stane se rovněž úzkostlivým – bude bojácné, nebude si budovat sebedůvěru a samostatnost a nebude si umět poradit v rizikových situacích. Není vhodné dětem venku organizovat jejich volné činnosti a hry, zasahovat do nich nebo nastavovat příliš striktní pravidla, která je spíše omezují. Hru si děti dokážou vymyslet a zorganizovat samy a příliš úzká pravidla by je ochudila o výhody, které jim podstupování rizika přináší. Jedině tehdy, když se děti dostanou do rizikových situací, se učí s rizikem zacházet.

Přehnaná ochrana ze strany dospělých brání dětem v rozvoji samostatnosti. Dospělí by měli přijmout fakt, že dítě neubrání před všemi nástrahami okolního světa, i kdyby ho sebevíc hlídali a chránili. V životě dítěte budou přibývat okamžiky a situace, kdy mu už nebudeme tolik nablízku a nebudeme ho moct chránit. To nejlepší, co pro dítě můžeme udělat, je vybavit ho do budoucna takovými kompetencemi, aby případná rizika zvládlo samo. S věkem dítěte se posouvají i hranice jeho pohybových schopností, které ho vedou k větší samostatnosti, a rozvíjí se u něj přiměřené sebevědomí a sebedůvěra. K tomuto rozvoji musíme dětem dát dostatečný prostor a dítě zároveň musí cítit, že v jeho schopnosti věříme a že jsme tu pro něj i v případě nevydařených pokusů.

Tuto skutečnost zmiňují také autorky PhDr. Simona Horáková Hoskovcová, Ph.D., a Mgr. Lucie Suchochlebová Ryntová ve své knize Výchova k psychické odolnosti dítěte:

„V zájmu samostatnosti dítěte je nutná uměřená bezpečnost, tedy i přijetí určitého rizika. V některých rodinách jsou kladeny nepřiměřeně vysoké nároky na bezpečnost, zejména u jedináčků nebo prvních dětí. Taková přehnaná ochrana brání dětem v rozvoji samostatnosti. I když je to velmi těžké, musíme jako rodiče přijmout fakt, že dítě neubráníme před všemi nástrahami světa, i kdybychom se rozkrájeli. V určité chvíli už ho nebudeme moci chránit a jediné, co pro dítě můžeme udělat, je vybavit ho pro budoucnost co nejlépe.“

Záleží na rodičích, co dítěti dovolí, co považují vzhledem k vývojové úrovni svého dítěte za bezpečné a co už z jejich hlediska bezpečné není.

‍

Zážitkové činnosti dětí versus špinavé tepláky

S pobytem venku souvisí také vhodné oblečení. Mělo by odpovídat počasí – dítěti by nemělo být zima, ale nemělo by být ani zpocené pod příliš mnoha vrstvami. Do vlhčího počasí jsou samozřejmě vhodné nepromokavé kalhoty, bunda nebo pláštěnka a holínky. Jsou-li děti přiměřeně a vhodně oblečené, nic jim nebrání ve hrách a pohybu ani za drobnějšího deště.

Vlhčí počasí s sebou samozřejmě nese „riziko“, že děti budou – necháme-li jim volnost v pohybu – špinavé, zablácené, možná i trochu mokré. Je proto vhodné s touto skutečností seznámit rodiče a vysvětlit jim přínos pobytu venku pro jejich děti. Cílem trávení času v přírodě je, aby si děti pobyt venku smysluplně užily a aby jim přinesl nová a zajímavá poznání a zkušenosti.

Pokud vyjdeme s dětmi ven za nepříznivého počasí, první, o co v danou chvíli projeví zájem, bude voda v loužích, bláto, mokrý písek, zamrzlé louže nebo sníh. S těmito přirozenými přírodními prvky začnou okamžitě experimentovat a poznávat jejich vlastnosti. V bezprostřední blízkosti si najdou další přírodní materiál (klacíky, spadané listí, kamínky, větvičky, stromovou kůru) a s jeho pomocí budou zkoumat, co se dá z bláta vytvořit, stavět různé stavby, zkoušet a experimentovat. Striktní pravidla a omezování pohybu dětí při vycházkách je příliš svazují a nic smysluplného jim nepřinesou. Rodičům je třeba vysvětlit a zdůvodnit přínos prožitků jejich dětí z her v přírodě – i navzdory tomu, že budou mít více či méně špinavé oblečení.

‍

Přínos pobytu a pohybu dětí v přírodě

‍

Fyzické zdraví a rozvoj motoriky

Pobyt na čerstvém vzduchu posiluje imunitní systém a zajišťuje dostatečný přísun vitaminu D. Venkovní prostředí nabízí rozmanitý terén – stromy, nerovné cesty, kameny či bláto –, který přirozeně rozvíjí hrubou i jemnou motoriku, rovnováhu a celkovou obratnost. Pravidelný pohyb venku navíc působí jako prevence dětské obezity.

‍

Psychická pohoda a snižování stresu

Přírodní prostředí má prokazatelně uklidňující účinek na lidskou psychiku. U dětí výrazně snižuje míru stresu, úzkosti a hyperaktivity. Zelené prostředí podporuje schopnost soustředění a pomáhá regenerovat mentální kapacitu, což je přínosné zejména pro děti s poruchami pozornosti (ADHD).

‍

Rozvoj kognitivních schopností a dovedností

Pobyt v přírodě výrazně a přirozeně podporuje psychickou stabilitu dětí. Pokud jsou děti v psychické pohodě, lépe vstřebávají nové poznatky a učí se novým schopnostem a dovednostem. Přírodní prostředí navíc nabízí širokou paletu příležitostí ke vzdělávání.

‍

Rozvoj originality, kreativity a kritického myšlení

Na rozdíl od strukturovaného vnitřního prostředí nabízí příroda neomezené množství podnětů bez pevně daných pravidel. Větve, šišky, voda nebo písek fungují jako otevřené hračky, které vyžadují zapojení představivosti. Děti se učí řešit problémy v reálném čase, experimentovat a chápat příčiny a následky v přirozeném kontextu.

‍

Sociální dovednosti a spolupráce

Učení a hry venku často vyžadují týmovou práci – ať už jde o stavění přístřešku, přenášení těžších předmětů, nebo vymýšlení společných pravidel hry. V méně formálním prostředí se děti přirozeně učí komunikovat, vyjednávat, rozdělovat si role a empaticky reagovat na druhé.

‍

Budování vztahu k přírodě a odpovědnosti

Děti, které tráví čas venku a poznávají přírodu na vlastní kůži, si k ní vytvářejí hluboký citový vztah. Přímá zkušenost s rostlinami, zvířaty a střídáním ročních období pokládá základ pro odpovědný přístup k životnímu prostředí v dospělosti.

‍

Učení venku není jen o přesunutí školních lavic na zahradu, ale o využití přírody jako živé učebny. Tato forma vzdělávání přináší dětem radost z objevování, zvyšuje jejich samostatnost a připravuje je na život vyváženým a všestranným způsobem.